Životopis

Jevgenij Pljuščenko se narodil na Dálném východě. Jeho otec Viktor Vasilijevič, zedník a dřevorubec, se tam přistěhoval za prací. On a matka Ženi Tatiana Vasilijevna stavěli Bajkalsko-amurskou magistrálu. V té době rodiče a Žeňova starší sestra Lena žili ve vesnici Urgal na Chabarovském kraji. Tam se třetího listopadu roku 1982 o měsíc dříve narodil Jevgenij Pljuščenko. Po slovech maminky to byl chlapeček " dlouhatánský"- při váze 2,9kg měřil 57 cm.

Život nebyl lehký. Rodina bydlela v dřevěné maringotce, kde nebyl ani televizor. Kromě Pljuščenků tam pobývalo ještě několik rodin. Žeňa byl čiperným a energickým chlapcem. Brzo se naučil chodit a když mu bylo 9 měsíců, začal dokonce už i běhat. Mluvit se naučil také velmi brzy. Jediné, co kalilo jeho dětství, byla trvalá nachlazení. Ze surového klima byl často nemocen. Když mu byl rok a tři měsíce, nachladil se v jeslích. Lékaři nejprve měli zato, že jde o pouhou rýmu, ale za týden už malého Žeňu vezla sanitka do nemocnice. Onemocněl oboustranným zápalem plic. V nemocnici potom proležel tři měsíce. Teplota neklesala, nepomáhali mu ani injekce, ani léky. Aby dále nemučili svého syna, nechala ho matka dobrovolně pustit z nemocnice na vlastní nebezpečí. Jelikož lékaři prokázali bezmocnost, rozhodli se Žeňovi rodiče, že ho budou léčit sami. Podle rad bábušek začali se synkem chodit na svěží vzduch, ať bylo počasí jaké chtělo. Taky s ním začali sportovat. Nejprve ho vozili na sáňkách, potom ho postavili na lyže, pak mu koupili kolo. Speciálně doma mu vyrobili sportovní koutek se žebřinami, kladinami a houpačkami. A Žeňovi se zdraví vylepšilo. To ale nestačilo. Bylo potřeba změnit klima. Proto se v létě roku 1985 Pljuščenkovci přestěhovali do Volgogradu.

Ve Volgoradě se jednou Žeňa s maminkou procházeli v parku a potkali tam známou. Známá si stěžovala na svojí holčičku, která odmítala trénovat bruslit. Brusle tehdy byli nedostatkovým zbožím a bylo by smutné, kdyby takové vynikající brusle nebyly využity. Tehdy ta známá navrhla Žeňovi, aby si zkusil zabruslit. Žeňa souhlasil. A dostal svoje první brusle " Botas"

Na zápis do oddělení krasobruslení šli hned následujícího dne, 25. února 1987. Maminka vyhlásila, že na zocelení není nic lepší, než oddělení krasobruslení. Žeňu okamžitě přijali, jenomže jako holčičku( kvůli jeho dlouhým světlým vláskům). A potom, co se chlapec ohradil, že je kluk, přijali ho ještě s větší radostí, protože chlapců bylo málo.
Přes napnutou síťku se Žeňa díval na dětičky, které bruslili, moc se mu to zalíbilo a s radostí začal také sám bruslit. Žeňa byl nejmladší ve skupině. Byly mu teprve 4 roky a dva měsíce. Nadto se všichni ostaní už půl roku učili, takže byl ještě pozadu. Ze začátku to nebylo nejlepší, malinkému Žeňovi to šlo ztěžka. Často plakal. Ale jeho první trenérka, Tatjana Nikolajevna Skala si vždy našla chvíli, aby mu pomohla a utěšila ho- " Ničeho se neboj Žeňo, teď párkrát spadneš a pak budeš vyhrávat závody" A Žeňa rychle dělal pokroky. Doslova za týden zvládnul všechny tři druhy gymnastického provazu. Hlavní ale bylo, že trénink na kluzišti chlapci prospíval. Postupně se zotavoval a přestal být nemocný. Dříve nevydržel jet ani tři zastávky trolejbusem, neboť mu začínalo být nevolno. Nyní se mu zlepšilo centrum rovnováhy a podobné problémy už nemíval. Časem ho krasobruslení úplně vtáhlo. Maminka byla spokojená- dítě má dobré zdraví a nepotlouká se venku. Před krasobruslením Žeňa také miloval fotbal, ale nakonec zvítězilo bruslení. Už po dvou týdnech na fotbal úplně zapomněl. Potom se mu také hodně zalíbil hokej a řekl o tom mamince, ta mu jenom řekla, ať tomu dá čas, aby se mohl rozhodnout jestli hokej nebo bruslení. Ani ne za měsíc měl malý Žeňka jasno. Nic jiného než krasobruslení už dělat nechtěl.
Tehdy na tréningu Žeňova maminka uviděla dívku, která prováděla piruetu " Biellmann". Navrhla mu, aby to zkusil. Už za týden tento prvek zvládnul. " Když jsem poprvé zvládnul Biellmanna, maminka mi za odměnu přichystala piknick. Na ohni jsme opékali brambory, vařili boršč.." Žeňa byl z nového prvku nadšen a byl na sebe hrdý. " Sotvaže jsem přišel na trénink krasobruslení, uviděl jsem v televizi vystoupeni Denisy Biellmannové a byl jsem z něj u vytržení. Její pirueta mě očarovala. Přísahal jsem si, že se také jednou budu takhle točit."Ale právě mamince napadlo, že je v mých silách osvojit si tuto nádhernou piruetu" Mnoho let Tatjana Vasilijevna neustále vytahovala Žeňu nahoru. Jak on sám prohlašuje: " moje firemní otáčky biellmann a bublik by nebyly možné bez vytrvalosti a obětavosti mojí maminky". Postavit Žeňu na brusle v páru nikoho nikdy ani nenapadlo- " Nebyl jsem nějakým pořízkem, abych nad sebe zvednul dívku a navíc jsem rychle dělal pokroky v sólovém bruslení"
Již za tři měsíce nato, jak Žeňa poprvé přišel na kluziště, začal vystupovat. Na svojí první soutěži se umístnil na sedmém místě z 15-ti dětiček, které už byly o dva i tři roky straší než on.

Snít o ledových vítězstvích začal Žeňa v pěti letech, kdy poprvé uviděl v televizi sólové vystoupení známého Viktora Petrenka. Na svoje první vítězství si pamatuje dodnes." V sedmi letech jsem vyhrál turnaj" Křišťálová brusle" v Samaře. Dostal jsem elektronickou hru Letecká bitva. Byl jsem moc šťastný, tehdy mi připadalo, že se větší soutěže ani nekonají"

Když Žeňa dovršil devět let, div, že neopustil krasobruslení. V tom čase měl nového trenéra- Michaila Makovejeva. Byl trenérem pro pokročilejší se zvýšenou obtížností a během tréninku musel Žeňa hodně běhat a dělat mnoho silových cviků. To však pro něj problémové nebylo. Problémem se staly nové boty. Po měkkých a pohodlných českých " Botaskách" mu byly nové boty příliš tvrdé. A trenér ho nutil skákat. Nohy se mu pokryly krvavými puchýři. Nemohl nejen skákat, ale už ani chodit. Žeňa vzal boty, položil je na trenérův stůl, prohlásil, že už nikdy bruslit nebude a odešel. Uběhl týden a trenér zavolal Žeňovi, omluvil se, řekl, že neměl pravdu a poprosil ho, aby se vrátil. Tak se tedy zase vrátil. " Musel jsem bruslit. Když jsem nebruslil dva-tři dny, začala mně bolet kolena, svalstvo, nebylo prostě o čem dále přemýšlet". I na boty si nakonec zvyknul a naučil se v nich skákat. " V jedenácti letech jsem ovládal všechny trojité skoky a to byla velice vysoká úroveň". Když ale Pljuščenkovi bylo 11 let, školu krasobruslení ve Volgogradu zavřeli. Dětský sport na začátku devadesátých let se jevil jako nevýnosný. Kluziště je dodnes uzavřené, teď je tam skladiště.

Co zbývalo dělat? Variant bylo mnoho. Žeňa byl všestranným chlapcem a v jeho životě bylo kromě krasobrulení ještě spoustu jiných zálib. Rád četl, dobře se učil - až do šesté třídy byl premiant. A první knížku četl samostatně už v šesti letech. Byl to dvojdílný Nosovův " Neználek na měsíci"

V dětství si Žeňa přál být vojákem. Když byl maličký spatřil vojáka nebo důstojníka, vždy ho pozoroval s tlukotem srdce. Měl i svou vojenskou košili. Tatjana Vasilijevna jí upravila z dospělé. Tatínek mu opatřil čepici a pouzdro na pistoli. Tak jako každý malý chlapec, zbožňoval Žeňa autíčka a pistole. Vždy je kreslil, když si přál o dáreček od " Dědy Mráze". Jednou dostal tank, střílecí malinkými náboji, na dálkové ovládání. Ale kamarádka, která přišla na návštěvu mu ho poškodila. Žeňa se hrozně rozčílil, avšak Natašence Kuzněcovové odpustil, byla jeho "první láskou". Bylo jim oboum kolem pěti let. Žeňa se vůbec k ženskému pohlaví choval vždycky velmi pozorně. Na ledě vždy pomáhal spadlým děvčátkům, dokonce i když mu za to trenér nadával.

Nebyl ale typickým hodným kloučkem. " Na hodinách jsem nevydržel sedět klidně. Pořád jsem se vrtěl a vyváděl." Neobešli ho ani rvačky." Děti se mi vysmívali, že dělám ženský sport a já jim pěstmi dokazoval, že to tak není". Žeňa začal dokonce kouřit a navíc hodně brzy- už když mu bylo půl druhého roku, běhal po maringotce, kde rodina bydlela, s hůlkou nebo sirkou v puse. V druhé třídě pak začal kouřit doopravdy. Tehdy mu otec jednoduše a otevřeně dal krabičku cigaret a posadil si ho vedle sebe s tím, že budou kouřit společně. Kluk ztratil řeč a o přestávkách přestal dělat hlouposti.

Jedině láska k fotbalu ho neopustila jen tak- Žeňa hrál za místní družstva. Krasobruslení pro něj ale bylo alfou a omegou. " Fotbal je příliš drsná hra a tak jsem si vybral krasobruslení". Chtěli ho také přivábit k tanci - a ne jen tak někdo, ale přímo balet Marinského divadla. Místo bruslení mu nabídli tanec. On si ale zvolil krasobruslení. Proto právě tehdy, když mu bylo 11 let si uvědomil, že krasobruslení pro něj není jenom koníčkem, ale i životním stylem. Bez něj už nemohl být. Musel trénovat dál. Ale kde? Byly dvě možnosti, buď Moskva nebo Petrohrad. "Tehdy mi to bylo úplně jedno, tak jsme se s rodiči domluvili, že pojedu do Petrohradu"

Rodiče Ženi však ani zdaleka nebyli nadšení tím, že by se jejich syn měl odstěhovat z Volgogradu. Vždyť to znamenalo pustit ho úplně samotného do cizího města " Měli pravdu v tom, že 11-ti letý kluk ještě není připravený na život dospělého. Nakonec mně však pustili se slovy - jeto Tvoje rozhodnutí". Tak tedy v roku 1993 přivedl Michail Makovejev malinkého Žeňu do Petrohradu k Alexeji Nikolajeviči Mišinovi. To už Žeňa uměl skákat všechny trojité skoky od toe-loopu po axel. " Trojitými skoky jsme to však jenom nazývali, nemělo to techniku a ni předvedení. Prostě jsem jenom uměl hodně vysoko skákat" Alexej Nikolajevič vystrojil takřka námluvy, po kterých pronesl ortel: "beru"

Co si tedy mněl myslet o svém novém žáku? " Vždyť ten mi snad spadnul z nebe! Jsem vděčný Michailovi Makovejevu, že mi Pljuščenka dohodil. Makovejev je mistr těžké atletiky, pro krasobruslení ale měl cit a ve Volgoradu založil skvělou školu. Hned bylo vidět, že kluk má talent, i když ke mně přišel právě v období, kdy začal růst. Když řešil těžkosti s tím spojené, zazářil tak, jak se na pravý diamant sluší."

Po tak dlouhém čase, kdy Pljuščenko jezdil u Makovejeva, si jen těžko dokázal předtavit tréninky s někým jiným. Mišin byl ale na něj velice hodný " ve všem mi pomáhal a prostě mi nahrazoval otce" Ze začátku dokonce Žeňa u Mišina bydlel. Nakonec mu přiděllili byt na " Hvězdné" Občas za ním jezdila máma, prosila sousedy, aby na něj dávali pozor. Kluk se ale snažil vše dělat sám. " Naučil jsem se i vařit! Brambory, párky, míchaná vejce, hrachovou polévku. Uvařil jsem vodu a vhodil do ní hrách, no buhví jako to nechutnalo, ale... Ovšem museli jsme hodně šetřit, peněz bylo akorát tak dost na činži, cesty na stadion a abych neumřel hlady."

Nebylo to snadné. V tak mladém věku poznával věci, na které ještě měl hodně času. Například to, že všechno stojí na penězích. Rodiče mu přispívali jak to jenom šlo. Žeňa znal cenu peněz, vždyť věděl, že jich rodiče nemají nazbyt. Jenom jednou utratil všechno, co mu máma poslala vlkem, na ... banány. " měl jsem je hrozně rád, na posezení jich dokážu sníst i dvě kila"

Obrovský Petrohrad Žeňu ohromil. " Po Volgogradu to byl šok, málem jsem se zadusil, byl jsem malinký, bál jsem se, že se ztratím, stýskalo se mi po rodičích. Nejdřív to bylo hrozně těžké, na tréninky jsem jezdil z jednoho konce města na druhý." Lidé také nebyli na hocha příliš hodní. Ne dost, že je tady hlava na hlavě a ještě cizáci se sem cpou.

Když bylo Žeňovi 12, přijel za rodiči na týden do Volgogradu. První, co udělal, když vešel dovnitř, bylo, že vtisknul Tatjaně Vasilijevně třista rublů, které za pět měsíců ušetřil ze stipendia : "maminko, to je pro Tebe, kup si teplý kabát"

Překážky se stále kupili a pro Žeňu bylo stále těžší zachovat si lásku ke krasobruslení. Na stadionu nebyly vhodné podmínky- na kluzišti bylo zima, jako venku na ulici. Jestli se však svaly předem nerozehřejí, složité skoky a prvky se nedají dělat a ani se to nedoporučuje, protože se tím zvyšuje riziko poranění. Když se Pljuščenko dostal k Mišinovi, měl chuť znovu odejít z krasobruslařského sportu. Mišin totiž měl ve svojí skupině i takové hvězdy jako Alexeje Urmanova a Alexeje Jagudina a mnoho času mu nezbývalo. " Mišin byl se mnou velice málo, takových 10-15 minut. S mámou jsem se o tom poradil a shodli jsme se na tom, že asi daleko nepokročím. Už jsme i koupili lístky domů. Jenom jsme se šli rozloučit k Mišinovi a nějakým zázrakem se mu povedlo mně přesvědčit, abych zůstal, lístek nakonec propadnul". Zůstal tedy i nadále v Mišinově skupině. " Byl jsem malý a kolem mě takoví frajeři. Ovšem starší to mladším vždycky natřeli, člověk mohl všelicos schytat. Musel jsem si vybudovat respekt. Pochopil jsem, že musím pracovat z plných sil." Urmanovi a Jagudinovi připadalo veselé, že s nimi trénuje takový prcek. Urmanov ho vozil ve svém džípu zkoušet kostýmy a po zdařilých vystoupeních ho poklepal po ramenou.
Postupně si Žeňa zvyknul a na tréninky samozřejmně chodil s mnohem větším nadšením, než do školy. Učitelé nad ním nejásali, naštěstí mu v jeho zálibě nebránili. Škola pomalu ale jistě ustoupila krasobruslení. " Kdepak, tam učení! Rodiče byli daleko a nikdo mě nenutil sedět nad učebnicemi.
Rok prožil Žeňa bez rodičů. Potom Tatjana Vasilijevna nechala ve Volgogradu manžela i s dcerou a přijela bydlet za ním. Pronajali si pokoj v komunálním bytě. " Komunálka, kde jsme s mámou bydleli první roky v Petrohradu, byla jako strašný sen"

Tehdy to Žeňa potřetí téměř vzdal." Něco nebylo v pořádku. Nervy jsem měl nadranc. A hrozně jsem se trápil, že se kvůli mně rodina rozdělila.

Všechno ale přetrpěl a vydržel. Jeho oběti nebyly zbytečné. V té době olympijský šampion Alexej Urmanov ještě odháněl fanynky se slovy: " Holky jděte támhle, tam rozdává autogramy Evža Pljuščenko!" Žeňovi bylo třináct let a děvčata se o něj vůbec nezajímaly. Tehdy ale v těch jeho 13-ti letech začal jeho impozantní výstup na olymp krasobruslení
Zlatá olympijská medaile - rok 2006, jedenáct let poté.......