Aristotelés

(384 - 322 př. n. l.)

Aristotelés ze Stageiry byl filosof vrcholného období řecké filosofie, nejvýznamnější žák Platóna a vychovatel Alexandra Makedonského. Jeho rozsáhlé encyklopedické dílo položilo základy mnoha věd. Narodil se 384 př. n. l. v osadě Stageira na poloostrově Chalkidiké v dnešní Makedonii, asi 8 km východně od Soluně, zemřel v roce 322 př. n. l. v Chalkidě.

Život

Aristotelův otec Nikomachos byl osobním lékařem makedonského krále Filipa 2. Aristotelés studoval a pak i vyučoval v Platónově Akadémii v Athénách. Po Platónově smrti odešel vyučovat do Assu v Malé Asii a na Lesbos do Mytilény. Nakonec jej povolal makedonský král Filip 2 jako vychovatele svého syna Alexandra ( budoucí Alexadr Veliký). Po Filipově smrti se Aristotelés zase vrátil do Athén, kde se plně věnoval vědě a založil vlastní filosofickou školu Lykeion, nebo také peripatetická škola, kde se Aristotelés se svými žáky při učení procházel. Během těchto let vznikla většina jeho spisů, někdy spíše poznámek z přednášek. Po smrti Alexadra Velikého byl Aristotelés v rámci reakce proti Alexandrovi obviněn z rouhání bohům a odsouzen, takže odešel do vyhnanství do Chalkidy, odkud pocházela jeho matka a tam rok poté zemřel. Zachovala se jeho závěť s přáním, aby byl pochován vedle jeho ženy.

Myšlení

Na rozdíl od svého učitele Platóna, který se věnoval především otázkám člověka a společnosti, snažil se Aristotelés obsáhnout a uspořádat i všechno předmětné vědění své doby a výsledky pozorování Země, oblohy, přírody, jazyka, společnosti, politiky a umění. Zpočátku sice psal jenom dialogy jako jeho učitel, z těch se dochovaly jenom zlomky, kdežto celé jeho dílo má podobu soustavných pojednání, traktátů. Zatímco Platónův učitel Sokratés se svými partnery diskutoval a hleděl dosáhnout jejich souhlasu, Aristotelovi spisy obsahují už přesnou argumentaci, jak jí má žákům přednášet učitel. V jeho myšlení hraje mnohem větší roli věcná zkušenost, která je všem společná a o níž se tedy lze přesvědčit. Úkolem filosofa je spíš myšlenky a zkušenosti přesně zachytit, dobře uspořádat a také správně přednést a argumentovat.

Aristoteles a vědy:

Tímto novým vymezením filosofie položil základy soustavné filosofie jako snahy " porozumět tomu, co jest", ale také různých věd, například - anatomie, astronomie, biologie, ekonomie, embryologie, etnografie, geografie, geologie, lingvistiky, logiky, meteorologie, politologie. Ve vlastní filosofické oblasti psal o estetice, etice, metafyzice, rétorice a teologii, zabýval se výchovou a vzděláváním i literaturou a poezií. I když zejména v oblasti přírodních věd jsou jeho jednotlivé názory většinou překonané, mnoho z jeho způsobů zkoumání, třídění a argumentace zůstává dodnes živé.
Základem jeho třídění věcí je představa nadřazeného rodu, jehož jednotlivé druhy se navzájem liší druhovou diferencí. Jednotlivé předměty se tak dají uspořádat do " stromu" nadřazených a podřazených kategorií- dnešní upořádání v zoologii či botanice.
V " první filosofii" - metafyzice, která pojednává o jsoucnech a bytí se Aristotelés snaží překonat Parmenidovo ostré rozlišení " jsoucího" a "nejsoucího". Používá k tomu rozlišení mezi možností a uskutečněním, vznikající věc už musela být možná a tedy přechází z možnosti k uskutečnění. Každá změna také musí mít svoji příčinu:
- látková příčina - materiál nebo látka
- tvarová příčina - představu či tvar
- účinnou příčinu - toho, kdo jí způsobí
- účelovou příčinu
( Takže, když se staví dům, musel se o to " přičinit" jak stavební materiál, tak i představa domu, stavitel a konečně i účel- někdo chce bydlet, pokud by některá příčina chyběla, nemohlo by se stavět.
Na tomto příkladě je vidět, že Aristotelova představa a jsoucím se od novověké filosofie a vědy liší především v tom, že typické, vzorové jsoucno je u něho živá bytost, nikoli rozlehlá věc, nebo hmotný objekt. Jsoucno se může měnit a pohybovat a to zejména za nějakým cílem, který patří k jeho přirozenosti. Aristotelova filosofie je tedy teologická.
Pravidlům správného myšlení, usuzování a argumentace je věnována řada spisů tradičně označovaných jako Organon, čili nástroj. Jednotlivé myšlení spojujeme v soudy, z předpokladů vyvozujeme závěry. Ze dvou trzení se společným členem vznikne třetí. Obě výchozí tvrzení mohou být buď obecná ( každý, všichni) nebo jednotlivá ( je, existuje) a kromě toho můžou být i záporná ( žádný a jen některý), podle toho pak některé závěry platí a některé ne. Formalizováním jeho logiky vznikla predikátorská logika včetně kvantifikátorů. Aristotelova analytika či logika jakožto nauka o pravidlech myšlení a řeči také z jazyka a z jeho forem vychází : podstata, případek, atribut.

Spisy

Ač se řada Aristotelových spisů ztratila, je i jeho zachované dílo nesmírně rozsáhlé. Jeho spisy a poznámky se výborně hodily pro filosofické školy a když ty zanikly, na čas zmizely. Objevili je řecky mluvící křesťané z dnešního Libanonu a Sýrie, přeložili je do Arabštiny a poskytli je tak islámským vzdělancům, kteří je nejen četli a komentovali, ale také zprostředkovávali západní středověké kultuře. Aristotelés se tak stal učitelem celé scholastiky a podle jeho vzoru se učilo
na evropských vysokých školách až do 18. století. Proto se v odborné literatuře názvy jeho spisů většinou uvádějí latinsky. Soubor Aristotelových spisů je tradičně uspořádán, patrně už o antiky do několika tematických oddílů. Rozhodující kritické vydání v řečtině uspořádal v 19. století německý filolog A. I. Bekker a vydala Berlínská akademie. Od té doby se Aristotelovi spisy citují podle stránek a sloupců, případně i řádek tohto souborného vydání- tzv. Bekkerovo číslování. Výhoda je zřejmá: ve stovkách různých vydání překladů se vždycky na okraji uvádějí tato čísla a citát se tak velmi snadno najde.
Tradiční uspořádání, které pochází od Andronika Rhodského člení Aristotelovi spisy na:
1. Logické ( Organon) - Kategorie, O vyjadřování, První a Druhé analytiky, Topiky a O sofistických důkazech
2. Přírodovědecké - Fyzika, O nebi, O vzniku a zániku, Meteorologie, O duši a 17 menších spisů
3. Metafyzika
4. Etické a politické - Etika Nikomachova a Eudemova, Politika a další 3 spisy
5. Rétorika a poetika
6. Athénská ústava.
7. Výbory-v češtině a slovenštině- Člověk a příroda, Epagogé a epistémé, Logos apofantikos, Spravedlnost jako zdatnost.

Poetika

Epika, tragické básnictví, komedie i hra na píšťalu se podle Aristotela liší. Vše je sice napodobováním, ale každá umělecká oblast napodobuje jiné věci, jinými prostředky a jiným způsobem. Některá umění využívají všech prostředků ( verš, rytmus, melodie), jako např. tragédie, komedie, básnictví nomické i dithyrambické.

Ke zrodu básnictví prý přispěly především dvě skutečnosti:
- vrozený sklon člověka k nápodobě
- radost člověka z napodobování
Sklon k napodobování, smysl pro melodii a rytmus má člověk od přírody. Pouze lidé s největším nadáním neustálým zdokonalováním vytvořili poezii. Když potom přišla komedie a tragédie, jedni básníci místo jambů začali skládat komedie, druzí místo epických básní tragédie. Aischylos zavedl na jeviště druhého herce. Tři herce a jevištní malbu prosadil Sofoklés. Komedie ukazuje lidi v jejich špatných stránkách, ale jen v těch které budí smích. U tragédie se používá řeči zkrášlené. Děj se nevypráví, ale předvádí. Soucitem a strachem se dosahuje očištění pocitů- katarze. Každá tragédie má šest složek: děj, mluva, povahokresba, myšlenková stránka, výprava a hudba. Cílem hry je zobrazit jednání, které činí lidi buď špatnými, nebo nešťastnými. Děj tragédie má vzbuzovat strach a soucit. Hlavní postavou bývá slavný člověk, který pochybením upadá do neštěstí. Dokonalá prý je podle Aristotela taková hra, která končí tragicky. Ne taková, která má jeden konec pro dobré a druhý pro zlé