Bible-obecné pojednání

(Starý zákon- 12 až 2 století př.n.l., jako soubor uspořádán v 1 století př.n.l. a kanonizován- křesťanská část bible. Nový zákon- vznikl v průběhu 1 a 2 století př.n.l., v kánon sestaven v 2 až 4 století.


Bible je soubor knih, které křesťanství považuje za posvátné a inspirované bohem. Bible je označována též jako Písmo svaté, nebo krátce jen Písmo, některé církve jej označují jako Boží slovo. Lze se také setkat s označením Kniha knih.

První část bible tvoří Starý zákon, který obsahuje židovský soubor posvátných knih (tanach), kteří křesťané převzali z židovství. Tato část spisů je oběma náboženstvím společná, židé jí ovšem jako bibli neoznačují, v akademickém prostředí se spisy společné křesťanům i Židům nazývají hebrejská bible. Starý zákon je z velké části napsán v hebrejštině, některé části jsou aramejsky a řecky.

Druhá část bible, Nový zákon je specificky křesťanská a na Starý zákon navazuje, podle víry církve je vlastní obsah Nového zákona, totiž zpráva o Ježíši Kristu a jeho osobě je naplněním očekávání starozákonních spisů. Nový zákon je psán řecky.

1. Označení

Slovo bible pochází z řeckého neutra, které označuje papyrový svitek. Papyrové svitky se velkou měrou vyráběly ve starověkém fénickém městě Gebal, řeky zvaném Byblos(dne Džubajl v Libanonu), které se na tuto výrobu úzce specializovalo, až se stalo synonymem pro papyrus jako takový. Plurál tohoto slova- ta biblia-svitky, byl později v latině změněn a slovo bible se začalo používat v jednotném čísle.

2. Vztah k bibli

Biblické spisy jsou jak v židovském, tak i v křesťanském chápání sbírkou svědectví a Božím zjevení neboli lidské zkušenosti s Bohem. Církev měla v celých svých dějinách k Písmu svatému úctu, neboť věří, že se v textech písma setkává s Božím slovem, některé církevní dokumenty dokládají, že k Písmu má církev podobnou úctu jako např. k eucharistii. To, co je v bibli zaznamenáno, je podle církve zapsáno z vnuknutí Ducha svatého. Bůh si, jak věří křesťané, vybral lidské autory k jejich sepsání a skrze ně působil na sepsání textu. Proto také církev věří, že to, co biblické spisy tvrdí, je spolehlivé, věrné, bez omylu a pravdivé. Tím se nemyslí ovšem nutně doslovný smysl ( bibli křesťané nepovažují za učebnici biologie), ale ten smysl, který vypovídá o Bohu a božích věcech. Některé církve vzešlé z protestanské reformace trvají na doslovné inspiraci textu Bohem, toto pojetí je označováno jako biblický fundamentalismus.

3. Biblický kánon

Židé, katolíci, pravoslavní, protestanti a další náboženské tradice uvádějí za součást svých Písem tzv. Kánon, různý počet knih.
Židovský neboli palestinský kánon byl podle židovské tradice definován synodou v Jabne roku 92. Křesťanský kánon se vyvýjel nezávisle na kánonu židovském a dlouhá staletí nebyl ustálen. Církev, která užívala řeckého překladu Písma-Septuaginty, užívala i jejího kánonu, označovaného jak kánon alexandrijský. Protestanský kánon, který v zásadě přejímá kánon palestinský, má svůj počátek v době protestanské reformace. Katolická církev v reakci na to definovala svůj kánon v rozsahu zhruba odpovídajícímu alexadrijskému kánonu a schválila jej na Tridentském koncilu 8.dubna 1546.

4. Text bible

Nejstaršími knihami bible jsou Knihy Mojžíšovy, známé též jako Tóra či Pentateuch. Původní židovská i křesťanská tradice považuje za autora těchto knih Mojžíše, současná biblická věda hovoří o více redaktorech knih a více pramenech. Hebrejská bible obsahuje kromě Tóry, ještě proroky a spisy, dohromady se tomuto korpusu říká též tanach. Původní text byl v hebrejštině s částmi v aramejštině (Daniel,Ezdráš). Židovští učenci se snažili v 1 tisíciletí vytvořit jednotný text tanachu, který je znám jako masoretský text. Ten přidává do textu punktaci.

V době přelomu letopočtu Židé již nemluvili hebrejsky, ale řecky či aramejsky. Tehdy začala doba překladů hebrejské bible - pro křesťany je nejvýznamější z těchto překladů Septuaginta, kterou první křesťané použili jako své Písmo. V té době vznikly též židovské překlady či parafráze známé jako Targumy.

Od 40.let 1. století vznikaly až do konce století texty Nového zákona, psané v řečtině. Ty se postupně staly společně se starozákonními texty součástí křesťanské sbírky posvátných spisů, zvaných BIBLE.

5. Poselství Bible:

Přestože jednotlivé knihy Bible pocházejí z různých historických období, křesťané věří, že Bible předává jisté ucelené poselství. I když existují mnohé pohledy na význam a výklad různých míst v Bibli, většina křesťanských denominací se shoduje na základním obsahu.

V jistém okamžiku dějin lidé odmítli boží plán a zhřešili. Protože všichni lidé zhřešili a nikdo z nich tak nemohl přijít přímo k Bohu, Bůh se dával poznat člověku srozumitelným způsobem. Aby Bůh mohl člověka zachránit, povolal si Abraháma a jeho potomstvo, aby se stali prostředkem záchrany celého lidstva. Z téhož důvodu daroval Bůh prostřednictvím Mojžíše izraelskému národu zákon a uzavřel s ním smlouvu. Izraelský národ se v průběhu svých dějin odvracel od Boha a zase se k němu navracel. V této době Bohem poslaní proroci poukazovali na to, že v zákonu, který Bůh lidem dal, nejsou pouze samoúčelné příkazy, ale že zákon odráží i něco z vlastností Boha, který je dobrý a touží po co největším dobru pro člověka.

Dokonalé porozumění božího zákona přinesl Ježíš Kristus společně s pozváním do Božího království, v němž bude dobro, pro něž existuje, dovedeno k dokonalosti. Svou smrtí a svým vzkříšením získal Ježíš pro ty, kdo v něho uvěřili, záchranu a smíření s Bohem. Ježíš si vyvolil svoje učedníky, apoštoly, a na nich zbudoval nový boží lid, který s nadějí očekává Ježíšův příchod na konci časů a naplnění jeho zaslíbení.

6. Dělení na kapitoly a verše

V běžných biblických vydáních je text každé knihy dělen na kapitoly a každá kapitola na verše. Dělení na kapitoly pochází od Štěpána Langtona z doby krátce před rokem 1203, kapitoly posléze rozčlenil na verše Robert Estienne, neboli Stephanus, který jako lingvista pracoval na zdokonalení Erasmova vydání biblického textu 1551 (Nový zákon) a 1555 ( Starý zákon). Toto dělení se velmi rychle ujalo, neboť bylo praktické pro rychlou a přesnou orientaci v textu. První česká bible, která přejímá dělení na verše je Bible kralická.

Jelikož jsou však případy, kdy některé knihy mají více textových verzí lišících se délkou, odlišuje se i jejich číslování veršů. Proto je možné se setkat s více než jedním označením téhož verše. V těchto případech je třeba zjistit, jaké textové verze ti kteří vydavatelé používají.

Vlastní dělení na kapitoly mají některé východní jazykové verze, zvláště syrské překlady.

7. Biblické překlady

- Starověké překlady: Překlady Písma svatého mají dlouhou historii. Překlady, pořízené před začátkem letopočtu a v prvních staletích po kristu jsou významné nejen proto, že často byly a jsou dodnes oficiálními verzemi mnoha církví, ale i z důvodů textové kritiky, která jejich prostřednictvím postupuje k objevení původní verze biblických knih.

- Řecké překlady: Do klasické řečtiny se překládal pouze Starý zákon, neboť Nový zákon je psán již v tomto jazyce. Již před přelomem letopočtu vzniká v Alexandrii řecký překlad Bible, tzv. Septuaginta - sedmdesát podle legendárního počtu 72 překladatelů, o několik století po ní, od 2 do 3 století vznikly další překlady Starého zákona do řečtiny - Starořecké překlady Bible.

- Syrské překlady: Než byl vůbec do Syrštiny přeložen Nový zákon, existoval již kompilát ze 4 evangelií, tzv. Tatiánův Diatessaron. Další, pozdější překlady nového zákona jsou- Starosyrský překlad Nového zákona, jeho revize v Pešitě, Harkelův Nový zákon či Filoxenův Nový zákon. Nejstarším překladem Starého zákona do syrštiny je verze nacházející se v Peště, druhým významným překladem je Syrská hexapla.

- Latinské překlady: Nejstarším latinským překladem je tzv. Vetus latina, která vznikala mezi 2 a 3 stoletím. Nejedná se o ucelený překlad, ale o obecné latinské překlady všech biblických knih pořízených Jeronýmem. Velmi význačným překladem do latiny je tzv. Vulgata, jejímž základem jsou Jeronýmovi překlady většinou z hebrejské předlohy Starého zákona. Vulgáta postupně nahradila a od Karolinské doby téměř scela vytlačila Vetus latinu. Vulgáta, oficiální text západního křesťanství po celý středověk, doznala v průběhu let různých verzí a zpracování. Ve 20. století pak vzniká péčí benediktinských mnichů nový překlad vycházející z poznatků moderní biblické vědy, tzv Nova Vulgata.

-Staroslověnské překlady: Velmi význačným počinem byl též překlad Písma do staroslověnského jazyka sv Konstantinem Cyrilem a Metodějem, během jejich velkomoravské mise počátkem roku 862. Z tohoto překladu vychází česká překladatelská tradice.

- Koptské překlady: Koptské biblické rukopisy obsahující všechny knihy bible jsou známy až z 10 a 11.století. Přesto již ve třetím století po Kristu, byly do Koptštiny, konkrétně do sahidského dialektu. Jelikož byl později tento dialekt potlačen dialektem bahairským, byly biblické knihy přeloženy do tohoto dialektu. Bahairské rukopisy jsou dochovány již ze 4 a 5 století, jejich předností je skutečnost, že v případě Nového zákona staví na tzv. Alexandrijském textu ( viz. textové rodiny Nového zákona)

- Gótský překlad: Překlad Písma do Gótštiny byl pořízen v polovině 4. století Wulfilou.

- Arménské překlady: Do Arménie se křesťanství dostalo ze Sýrie, což mělo vliv i na první arménské překlady. Literární (vlastní i překladová) tvorba byla umožněna, když Mestrop (Maštoc) vytvořil v roce 406 arménskou abecedu. Sám Maštoc a několik jeho spolupracovníků pak přeložili Písmo , liturgické texty a některé texty církevních otců, zvláště syrských. První překlad byl vytvořen na základě předloh jak syrských, tak řeckých ( v tom případě se u Starého zákona jednalo o Lúkianovu verzi). Druhý překlad nebo revize vznikl již na základě řeckého střídavě hexaplárního a Lúkianova textu. Evangelia první verze byla přeložena ze syrštiny, v druhé verzi již z Řečtiny patrně na základě textu raného byzantského typu. Přesto i druhý překlad kopíroval rozsah syrského kánonu- v kánonu chybělo Zjevení Janovo, 2. list Petrův a navíc se zde nacházel apokryfní 3. list Korintským. Starozákonní kánon obsahuje knihy v závislosti na Septuagintě s výjimkou 4. knihy Makabejské, navíc některé rukopisy obsahují 4 knihu Ezdrášovu a Závěť dvanácti patriarchů. Kniha zjevení, 4. kniha Ezdrášova a Sírachovec se začali objevovat častěji poté, co se Arménie v Kilikii dostala do styku se západním křesťanstvím a jeho Vulgatou.

- Moderní překlady: V dnešní době se vydávání Bible ve velkém měřítku věnuje Mezinárodní biblická společnost IBS a WBT. Jen tyto dvě organizace vydávají bibli nebo její část ve více než 600-ti stech jazycích pro 127 zemí. V současné době pracuje IBS na překladu bible do dalších 50 jazyků, na němž se podílí přes 500 odborníků. WBT koordinuje práci asi 6600 lidí překládajících bibli v 90 zemích světa. Kromě již existujících překladů je bible stále dále překládána, neboť každý jazyk doznává postupně určité změny. Různá biblická vydání se také liší svým stylem podle zaměření, ke kterému jsou určena. Například se vznikem internetu se objevil na sklonku 20. století on-line anglický překlad NET Bible.

- České překlady: Ve 14. století vznikly nejstarší české překlady- např. Bible leskovecko- drážďanská (1360), či Bible olomoucká a Bible třeboňská. Nejvýznamějším a nejznámějším překladem je Bible kralická ( šestidílka 1579 -1594, poslední verze z roku 1613), první český překlad z původních jazyků. Mezi katolickými barokními překlady vyniká třísvazková Bible svatováclavská z let 1677 - 1715. Ve 20. století se objevily např. překlady Hejčlův, Colův, Žilkův, Petrů a další. Český ekumenický překlad vznikal v letech 1961 - 1979. Byl vytvořen metodou dynamického ekvivalentu, tj. překlad myšlenky myšlenkou. Je tedy poměrně volný. To se ovšem týká pouze překladu Nového zákona, ve Starém zákoně překladatelé usilují naopak o konkordantnost teologicky významných pojmů. Na sklonku 20. století se také objevil parafrázovaný překlad Nového zákona Slovo na cestu.

Na počátku tisíciletí se v České repulice pracuje na pěti nových překladech Bible:
- Bible kralická revodovaná- revize Kralické bible
- Český katolický překlad- doplněný a zmodernizovaný překlad dr Václava Bognera.
- Český studijní překlad - s cílem vytvořit co nejpřesnější český překlad.
- Jeruzalémská bible - překlad díla vzniklého ve francouzštině s poznámkovým aparátem.
- Bible, překlad 21.století - usiluje přeložit bibli do současného, živého jazyka
- Průvodce životem - překlad díla Life Application Bible projektu Mezinárodní biblické společnosti (již dokončeno).

V roce 2008 vyšla Česká synoptická Bible, která uspořádává do sloupců vedle sebe jak překlad kralický, tak ekumenický.