Petr Bezruč

(1867 - 1958)

Petr Bezruč je literární pseudonym připisovaný Vladimíru Vaškovi. Petr Bezruč byl český básník, který vystoupil se svojí jedinou sbírkou Slezské písně na počátku 20. století. Naprosto ojedinělé verše útočně promlouvající za sociální a národní zájmy českých lidí ve Slezsku nemají svým vznikem, stylem ani dalším osudem obdobu v české literatuře. Literární historici řadí Bezruče do generace tzv. anarchistických buřičů. Jeho dílo je ovlivněno symbolismem a Českou modernou.

Životopis:

Narodil se v Opavě Antonínu Vaškovi a Marii Vaškové roz. Brožkové v roce 1867. Jeho otec byl učitel, filolog a slezský buditel. Vydával od roku 1860 první český list ve Slezsku - Opavský besedník. Jako jeden z prvních odmítnul uznat pravost rukopisů Královédvorského a Zelenohorského a obvinil Václava Hanku z jejich padělání. Vaškova maminka Marie pocházela ze zámožné rodiny v Týnci nad Labem. V roce 1873 byl jeho tatínek za své pročeské aktivity ( v téměř německé Opavě) nucen se s celou rodinou přestěhovat do Brna. Každé léto tráví malý Vladimír Vašek v Háji u Opavy, kam se vrací jeho otec za svou zálibou- lovem. Autorovo dětsví je však poznamenáno neshodami mezi rodiči a nevybíravými útoky, proti jeho tatínkovi za jeho filologickou práci o Rukopisech. Antonín Vašek umírá v roce 1880 na tuberkulózu, Marie Vašková tak zůstává se šesti dětmi sama v nelehké finanční situaci. V roce 1881 začíná Vladimír Vašek navštěvovat brněnské gymnázium. Nejhorší prospěch má z němčiny, matiky a zpěvu. Sám básník později přiznává, že hudbě nikdy nerozuměl. Učitel zpěvu ještě v měšťance Vaškovi přezdíval posměšně ein ton - protože všechny písně zpíval v jediném tónu.Naopak prospívá v řečtině. Během gymnaziálních let již píše první verše, které se však nezachovaly. Většinou se ale jednalo o ironické veršovánky namířené proti profesorům. Je ovlivněn četbou Vrchlického, Čecha, Nerudy, Hölderlina a Poea. Již ve čtrnácti letech se však naučil rusky a četl Puškina a Lermontova v originále. Po ukončení gymnázia uvažuje dokonce o vstupu do kláštera. Nakonec se ale rozhoduje pro studium klasické filologie v Praze. Zde studuje tři roky, ale školu nedokončí. Získal zde zálibu v antice a etymologii. Mezi jeho učitele patřili T.G.Masaryk, Josef Durdík, Jaroslav Goll, Otakar Hostinský. V této době tráví nejvíce času v hospodách a kavárnách. Více než studiu se věnuje kartám a pitkám se spolužáky. Setkává se poprvé s Janem Herbenem a také s Vilémem Mrštíkem se kterým diskutuje o literatuře. Stále častěji však propadá melancholii a uzavírá se do sebe. Neúčastní se žádných politických ani národních aktivit. Sám později přiznává, že nenavštívil ani Národní divadlo ani katedrálu sv.Víta. V roce 1888 se vrací do Brna a situace jeho rodiny je kritická. Jeho matka se musela zadlužit, aby uživila 5 Vaškových sourozenců. Musel si proto hned hledat zaměstnání, avšak nejevil žádnou snahu, aby nějak mamince pomohl. Získal místo písaře zemského výboru jen díky přímluvě maminky. Rodině ale nijak nepomáhá, i když by mohl. Žije v jakési apatii, ze které jej okáže dostat jen alkohol, cigarety a první příležitostné výlety do okolí Brna. Objevují se první příznaky plicní choroby. V této době se pokouší psát prozaické črty a z této doby také pochází Studie z Café Lustig, která je otištěna v časopise Švanda dudák- tehdy použil pseudonym Ratibor Suk. V tom samém roce začíná pracovat na poště. Teprve v roce 1891 skládá úřednickou zkoušku, která mu zaručuje platový postup a po ní je přidělen na poštu v Místku. Vaškův pobyt v Místku je pro vznik Slezských písní stěžejní. Vašek je jako poštovní úředních rychle přiřazen k místní honoraci, dále pokračuje v nevázaném životě, avšak začíná si také všímat velké lidské bídy Frýdecka. Nejprve bydlí v osadě Koloredov a potom u řezníka Lyska v Místku. Začátkem roku 1892 se seznamuje s Ondřejem Boleslavem Petrem - vzniká osudové přátelství, které ho velmi poznamenalo. Petr byl učitel, divadelník a vlastenec, jehož život jakoby se promítal v mnoha básních Slezských písní a vedl také k teorii a možném spoluautorství. V každém případě to bylo velké přátelství. Oba psali verše, vytvářeli túry po kraji, kde Petr sezanamoval Vaška s historií a problémy jednotlivých vesnic. Byl to právě O.B.Petr, který Vaška obrátil k sociální a národnostní otázce Slezska. Petr ho také seznámil s Maryčkou Sagonovou (která byla jeho nešťastnou láskou). Vašek se nejprve zamiloval do Maryčky a později do Dody Bezručové, která se stala společně s O.B.Petrem jeho nejbližším přítelem. Pozdější Vaškův pseudonym Petr Bezruč k tomu odkazuje. Zde tedy začíná přerod apatického Vaška ve vášnivého zastánce práv chudých slezských lidí. Nemáme však žádné svědectví o tom, že jádro Slezských písní vzniklo až zde. Mnohé básně odkazují dokonce na dobu před rokem 1891! Naopak mnohé byly napsány později, protože popisují události pozdějších let. V roce 1893 spáchal jeho nejlepší přítel O.B.Petr sebevraždu a Vašek si podává žádost a přeložení do Brna, kde poté nastupuje na nádražní poštu. V roce 1894 umírá jeho maminka a Vašek se začíná starat o mladšího sourozence Antonína a jezdí za svým bratrem Ladislavem do kostelce na Hané. V roce 1899 začíná Vašek zasílat svoje básně Janu Herbenovi do časopisu Čas pod pseudonymem Petr Bezruč. Zároveň se zhoršuje jeho zdravotní stav a objevuje se chrlení krve, příznak tuberkulózy. Herben ihned poznal vysokou kvalitu básní a vydává je v beletrické příloze Času. Z první zásilky otiskuje básně: Den Palackého, Škaredý zjev a Jen jedenkrát. Číslo je však zkonfiskováno rakouskou policií a cenzura pak povolí zveřejnit pouze lyrickou báseň Jen jedekrát. Do roku 1904 pak Vašek zasílá celkem 74 básní v 39 zásilkách. Básně mají veliký kladný ohlas. V roce 1903 vydává Herben 1.číslo Besed Času s podtitulem Slezské číslo. Za měsíc vychází sbírka knižně v nákladu 3000 výtisků. V roce 1909 vychází Bezručovy básně poprvé pod názvem Slezské písně, vydané spolkem českých bibliofilů. V roce 1910 je odhalena prává identita Petra Bezruče. V roce 1915 vychází v zahraničním odbojovém časopise básně, které oslavují ruská vojska a ruského cara, jsou podepsané P.B., veřejnost si okamžitě myslí, že je napsal Bezruč, ale autorem byl Jan Grmela- neúspěšný ostravák žijící v Paříži. Když se básně objeví v Čechách je na Vaška podán nespravedlivě zatykač pro velezradu a hrozí mu za to trest smrti, je zatčen, vyslýchán a ještě v roce 1915 je odvezen do posádkového vězení ve Vídni, kde čeká na soud. Policii se nepodařilo zajistit žádné důkazy svědčící proti němu a nakonec soud rozhodl o jeho nevině. Byl převezen do brněnské věznice na Cejlu. Nebyl však propuštěn na svobodu. Dále byl vyslýchán a vězněn- tentokrát za útočné básně ve Slezských písních. Ty jsou nakonec vydány ve velmi kvalitním něneckém překladu v Lipsku s předmluvou Franze Werfela. Otištěny jsou i nejútočnější básně a zároveň je Bezručovi připsáno důležité místo v České literatuře. Roku 1916 je propuštěn, ale soudy a spory se táhnou dál. Vašek se stává " národním" básníkem. Stahuje se však stále více do samoty. Uniká před veřejností i ovacemi, Rád podniká túry po Beskydech, je v dobré kondici, kterou si udržuje otužováním. Závěr svého života prožívá ve městě Kostelec na Hané. Umírá v olomoucké nemocnici v roce 1958 ve vysokém věku devadesáti let. Roku 1945 získal titul Národní umělec.

Dílo:

Poezie Petra Bezruče je v kontextu české literatury naprosto ojedinělá. Jeho originalita netkví pouze v jediném prudkém básnickém výboji, který se zabývá sociálními a národními problémy Slezska konce 19. století ( díky tomu bývá zařazen mezi autory sociální, buřičské) Je to také především jeho zvláštní vztah k vlastnímu jedinému dílu, ve kterém se tak prudce dal na stranu chudých a utlačovaných. A to pouze jedenkrát za život. Literární teoretici přicházeli s různými teoriemi, ale žádná nebyla uspokojivá. Stavba jeho básní je dramaticky vzdorná a útočná, používáním výhružných apostrof (zvolání), hyperbol a kontrastů, sžíravého sarkasmu, záměrného porušování rytmu, využívání nářečných prvků, metafor a zvukomalby nás nutí opravdu se zamyslet nad tématy jeho básní.

Slezské písně

V dnešní podobě, jak je známe byly vydány až v roce 1909. Jeho jediná sbírka je plná epických i lyrických básní. Autor čerpá z rodného kraje a národního a sociálního útisku. Básněmi vyzývá lid ke spouře a naději na úspěchy. Poukazuje na bídu havířů, beskydských horalů, ovdovělých žen a sirotků proti majetku magnátů- velkostatkářů. Útočí i proti nepřátelům českého jazyka ( Markýz Gero, Dva hrobníci), proti odnárodňování obyvatelstva (70000) a popolšťování moravských vesniček (Blendovice, Tošonovice). Ukazuje také na smutný osud učitelů, kteří i přez zákaz učili děti česky ( Kantor Halfar). Je zde i odpor k těm. kteří zapoměli na svůj původ a řeč ( Bernard Žár).

1. Lyrické básně

-společenské básně vypovídající o těžké situaci slezského lidu, autor je rozhořčen špatnou situací a útlakem, nebo pouze jakoby netečně přihlíží, neschopen jakéhokoli projevu - např. Oni a my, Osud, 70000, Horník, Ostrava, Ty a já, Leonidas, Bernard Žár.
- intimní básně se často nevážou jenom ke Slezsku a k jeho lidu, ale nepřímo souvisí s básnikovými milostnými prožitky- Labutinka, Jen jedenkrát, Červený květ, Motýl.

2. Epické básně

- sociální balady- zde kriticky vyobrazil slezský lid vykořisťovaný majiteli dolů, ukázal strádání žen, nelehký život dětí a dřinu mužů. Reaguje na sociální bídu a národnostní útlak ze kterého viní Němce, Poláky, Židy a lhostejnost Čechů- např. Maryčka Magdónova, Ostrava, kantor Halfar, 70000, Bernard Žár, Návrat.

3. Pohled na soudobou českou politiku, vlastenectví
- Praga caput regni

4. Básně jejich estetická hodnota spočívá ve spojení různorodých principů, tendencí a poetik
- Škaredý zjev

5. Básně věnované jednotlivým obcím na Moravě a ve Slezsku
- Polská Ostrava, Dombrová, Valčice, Děrné, Melč, Kyjov, Mohelnice

Samostatné básně:
Paralipomena 1 a 2
Stužkonoska modrá - druh vzácné můry, symbol básníkova života je v hledání smyslu- je to rozsáhlejší báseň, kdy autor vzpomíná na své mládí a v určité míře je zde také kritika poměrů v první republice.
Přátelů a nepřátelům - vydáno posmrtně, jedná se o milostnou lyriku a verše přemýšlející o smyslu života.

Povídky
Studie z kafé Lustig

Ukázky básní sb. Slezské písně

Krátké, úsečné verše, plné kontrastů, přímých oslovení a pojmenování, věty zvolací a hlavně působivost a naléhavost výpovědí. Pravidelný rým - střídavý, rytmický verš -daktyl. Autor využívá metafory, hyperboly, řečnické otázky, ironii a výsměch, v jazyce jsou nářeční prvky ( lašská slova -kopalna, robit, vráz, burmistr, knut volský)

Motto:
" Co v duších prostých lidí lká
při Olze, Odři, Ostravici,
(všichni byli lepší než já!)
jsem zkusil chybným veršem říci."

Báseň " Červený květ"
- autor přirovnává člověka k červenému květu kaktusu. Srovná tak zde dvě odlišné skupiny lidí. Lidé mají většinou rádi toho, kdo se jim na povrch zdá milý a krásný, ale v srdci nemá nic. Naopak člověka, který je osudem drsný a hrubý, ale v srdci je měkký a dobrý, toho odsuzují.

Za temným oknem, v květníku sivém,
hrubý a špičatý mračil se kaktus.
Jednoho jitra
červený z lodyhy vyrazil kalich,
červený květ.

Byl u nás básník, co jiné měl oči,
co měl rád vonné a nádherné růže.
Distichem zvučným
pochválil růži a odsoudil pyšně
ten rudý květ.

Jsou duše drsné, co samy šli žitím,
hroty a ostny je zalily vrchem.
Co měly v srdci?
Kvetly-li jednou a kvetly-li v noci,
hleď, rudým květem....

Báseň " Kantor Halfar"
Příběh tichého, dobrého, hezkého a mladého učitele, který měl jedinou vadu: nemohl se odnaučit česky. Ztratil proto své děvče i místo učitele. Tím pro něho ztratil život cenu a volil raději smrt.

Byl to synek jako jedle,
byla na něj pyšná máti,
ale škaredou měl chybu:
tu, že nechtěl poslouchati

těch, kdož vládli pod Lipinou.
A když tak se kantor spustí...
víš, jsou hříchy v katechismu,
co se nikdy neodpustí.

Léta táhnou, vlasy řídnou
jako listí před jesení.
Halfar pořád za mládence!
Pro Halfara místa není.

V krčmě zazní skočná hudba.
Právě v kapli dalo slovo:
či by mělo deset roků
čekat děvče Halfarovo?

Přijdou páni: škola polská!
Burmistr v klín ruce složí.
Ale zpurný Halfar učí,
jak mu káže zákon Boží.

Tich po mezích chodí kantor,
bez úsměvu, bez myšlenky,
v krčmě v noci sám za stolem
hledí k zemi, hledí sklenky.

V horký večer, na klekání
když se jednou ve vsi zvoní,
vrazí děvče v černou izbu:
Kantor visí na jabloni!

Bez motlitby, bez slzy ho,
jak při hříšné duši jisto,
v roh hřbitova zakopali,
a tak dostal Halfar místo.

Báseň " Labutinka"
Báseň je o tom, jak se mu zalíbí krásná dívka, chce si jí vzít, ale ona je ještě příliš mladá a on musí na dva roky pryč. Když se vrátí, zjišťuje od lidí, že je z ní lehká dívka a že jde s každým. Má jí rád a říká, že nikdo není bez hříchu, ale aby si zachoval svojí čest, už s ní nechce být.

Čí jsi, ztepilá ty krásko?
Sama chodí, pyšno hledí,
knížky v ruce, na můj pozdrav
nikdy nemá odpovědi;

temné pleti, temných vlasů,
pohled třpyt je hvězdy v šeře,
myšky- nožky, každý pohyb
kmit labutí na jezeře-

Chceš mi být jen beznadějné
lásky smutnou upomínkou?
Jak jmenovat kněžnu svých snů?
Nazvu si tě Labutinkou

Bor jde vrchem, bílý mlýn jde,
opuštěn na mleče čeká,
plot je rozbit, bokem malba-
dáte se mně napít mléka?

Je ta kráska vaší dcerou?
Pěkná - ale nemá věna...
Je to moje Labutinka,
chcete... bude moje žena?

Dáme rádi. Počkal by pán?
Ještě mláda, útlá v boku...
Budu čekat na svou ženu
jako Jakub deset roků!

Na dva roky musím v dálku,
počkáš, budoucí má žínko?
Vrať se v město, uč se vařit,
budeš věrna Labutinko?

Vrátil jsem se. Bůh stůj při mně!
Městem letí hrozná zmíňka:
Každému, kdo chce jí míti,
patří tvoje Labutinka!

Lžeš! Jdi večer na vrch Žlutý,
kam nevěstky v létě chodí,
najdeš tam svou Labutinku,
jak si jí tam kdo chce vodí.

Báseň Maryčka Magdonová
Je to sociální balada, kde zlo je tvořeno nespravedlivým společenských řízením. Obsahem básně je příběh rodiny Magdonovy. Otec zahynul v hospodské rvačce a matku zabil převržený vozík s uhlím. Zbylo pět dětí, ze kterých byla nejstarší Maryčka. Nikdo se o ně nestaral, měli hlad, bylo jim zima. Proto se Maryčka vydala na chrastí, ale chytil jí hajný a poslal ji s četníkem do Frýdku jako zlodějku. Děvče neuneslo představu hanby, která ji čekala a skočila do Divoké Ostravice. jakožto sebevrah nemá ani místo na hřbitově. Báseň je psaná formou písně, kdy se refrénem autor obrací k hlavní hrdince.

Šel starý Magdon z Ostravy domů,
v bartovské harendě večer se stavil,
s rozbitou lebkou do příkopu pad.
Plakala Maryčka Magdonova.

Vůz plný uhlí se v koleji zvrátil.
Pod vozem zhasla Magdonova vdova.
Na Starých Hamrech pět vzlykalo sirot,
nejstarší Maryčka Magdonova.

Kdo se jich ujme a kdo jim dá chleba?
Budeš jim otcem a budeš jim matkou?
Myslíš, kdo doly má, má srdce taky
tak jak ty, Maryčko Magdonova?

Bez konce jsou lesy markýze Gera.
Otcové když v jeho robili dolech,
smí si vzít sirotek do klínu drva,
co pravíš, Maryčko Magdonova?

Maryčko, mrzne a není co jísti...
Na horách, na horách je plno dřeva...
Burmistr Hochfelder viděl Tě sbírat,
má mlčet, Maryčko Magdonova?

Cos to za ženicha vybrala sobě?
Bodák má k rameni, na čapce peří,
drsné má čelo, ty jdeš s ním do Frydku,
půjdeš s ním, Maryčko Magdonova?

Cos to za nevěstu? Schýlená hlava,
fěrtoch máš v očích, do něho tekou
hořké a ohnivé krůpeje s lící,
co je ti, Maryčko Magdonova?

Frydečtí grosbyrgři, dámy ze Frydku
jízlivou budou se smáti ti řečí,
se synky uzří tě Hochfelder žid.
Jak je ti, Maryčko Magdonova?

V mrazivé chýši, tam ptáčata zbyla,
kdo se jich ujme a kdo jim dá chleba?
Nedbá pán bídných. Co znělo ti v srdci
po cestě Maryčko Magdonova?

Maryčko po straně ostré jsou skály,
podle nich kypí a utíká k Frydku
šumivá, divoká Ostravice.
Slyšíš ji, rozumíš, děvucho z hor?

Jeden skok nalevo, po všem je, po všem.
Černé tvé vlasy se na skále chytly,
bílé tvé ruce se zbarvily krví,
sbohem buď, Maryčko Magdonova!

Na Starých Hamrech na hřbitově při zdi
bez křížů, bez kvítí krčí se hroby.
Tam leží bez víry samovrazi.
Tam leží Maryčka Magdonova.

Báseň Ostrava
Báseň pojednává o těžkém životě havířů, které celý život provází jen těžká a lopotná dřina. Odměnou za jejich práci, kterou odvedou, je jen zlomek její skutečné hodnoty, za kterou si jiní žijí v blahobytu. Báseň kritizuje společnost za to, že jedni pracují těžce a přesto žijí v chudobě a druzí parazitují a žijí z jejich práce.

Sto roků v šachtě žil, mlčel jsem,
sto roků kopal jsem uhlí,
za sto let v rameni bezmasém
svaly mi v železo ztuhly.

Uhelný prach sed mi do očí,
rubíny ze rtů mi uhly,
ze vlasů, z vousů a z obočí
visí mi rampouchy uhlí.

Chléb s uhlím beru si do práce,
z roboty jdu na robotu,
při Dunaji strmí paláce
z krve mé a z mého potu.

Báseň Škaredý zjev
Je to národnostní báseň, která vypráví o tom, jak se básník považuje za škaredého, zbitého, znetvořeného barda porobeného národa a tím ostře kritizuje odnárodnění Slezska.

F.... to je škaredý fantóm!-
Tak řeknou konšelé Zlatého města,
tak řekne věhlasný národa vůdce
zatřepou hlavičkou národní dámy,
tak řekne Rotschild a Gutmann, gróf Laryš a Vlček
i jasný vévoda Géro-
když jsem se z hromady 70 tisíců
do výše zvedl. Tak bili mne bičem!

Jak vítkovské pece zrak jediný plál,
krvavý chalát mně na ramenou vlál,
na jednom nesl jsem německou školu,
na druhém nesl jsem polský chrám,
v pravici těžké kladivo jsem nesl
(levou mi urazil uhelný balvan,
oko mi vyžehl vyšlehlý plamen),
a v srdci sedmdesát tisíců kletby a hněv.

Buh ví, že jsem škaredý!
Puch mrtvoly ode mne táhne,
na rukou, na nohou puká mi maso,
znáš hutě v Bašce? Tak oko mi plaje,
krvavý chalát mi s ramenou vlaje
v pravici hornické kladivo nesu
(levou mi urazil uhelný balvan
oko mi vyžehnul vyšlehlý plamen),
na zádech sedí mi sto vrahů z Modré
( jak divoké krysy mne do šíje hryžou),
na kyčlích sedí mi sto židů z Polské,-
smějte se, Bože můj, smějte! Tak vypadám já,
já, Petr Bezruč, od Těšína Bezruč,
porobeného národa bard.

Co robí se zajatým večerkem vltavská mládež?
Jak pozdvihli do výše Římané Spartaka vůdce?
Tak budu já stát - dávno můj zhyne národ-
sto roků stát budu čelem ku obloze vzpřímen,
ubitou šíjí se azuru dotknu,
já, Petr Bezruč, Ahasver svědomí Čechů,
škaredý fantóm a zašlého národa bard.

Stužkonoska modrá

V letech třicátých popřel Bezruč legendu, podle níž byl autorem jediné knihy, když oficiálně, přímo pod svým slavným pseudonymem vydal Stužkonosku modrou. Báseň je životní zpovědí umělce, který se tak hrdině a účinně postavil do boje za lepší život svého lidu. Básníku se dostalo jistě nejkrásnější odměny, když mu bylo dopřáno nejen uvidět vzácného motýla, ale dočkat se po letech i svobody kraje a lidu, kterému tak dobře zpíval.

Obsah: Bezruč má sbírku všech možných motýlů, na nichž je velmi pyšný. Dozví se však, že nejcennější motýl je Stužkonoska modrá. Celý život jí hledá, ale nemůže jí nalézt. Popisuje celý svůj život, bídu Slezska, národnostní problémy, boje za svůj kraj. Můru najde až na konci svého života. Bezruč v básni vyjadřuje melancholii a smutek ze svého vlastního života, dílo je báseň s nepravidelným rýmem.