( 1821 - 1867)Charles Pierre Baudelaire byl francouzský básník, překladatel, prozaik a esejista, stál u zrodu nového literárního směru - symbolismu, a byl první z řady tzv. Prokletých básníků.
Životopis:
Baudelaire se narodil roku 1821 v Paříži, jako syn Francoise Baudelaira a Caroliny Archimbautové-Dufaysové. Jeho otec byl vychovatelem v rodině vévody a později přednostou úřadu Vysokého shromáždění. Jeho otec umírá, když mu bylo šest let, žil v té době v malém domku na okraji Paříže a na toto léto vzpomíná jako na šťastné celý život. Baudelairova matka se znovu provdala a její manžel odchází společně s rodinou do Lyonu, kde Baudelaire studuje Lyonské gymnázium až do roku 1836. Jeho otčíma opět přeložili do Paříže a zde Baudelaire vstupuje do lycea Louis le Grand. 1838 se vydává s rodiči na cesty v Pyrenejích, z této doby jsou známy první jeho básnické pokusy 17-ti letého studenta. Rok poté je vyloučen ze školy za špatné chování a k maturitě se připravuje soukromě a nakonec jí s úspěchem složil. Uzavírá první literární přátelství s Ernestem Prarondem a Gustavem le Vavasseurem. Do roku 1841 žije scela volně v Paříži a seznamuje se se všemi významnými spisovateli, např. s Honoré Balzacem. Potom se vydává na cestu do Indie a po dosažení plnoletosti žije v Paříži. Zde se seznamuje s divadelní statistkou, mulatkou Jeannou Duvalovou. 1843 začíná vytvářet pozdější básně ve Květech Zla, v závěru tohoto období je mu na popud rodinné rady přidělen opatrovník, kterým se stal pan Ancelle, notář z Neuilly.
1845 vydává Baudelaire svůj první debut podepsaný Ch. Baudelaire-Dufas. Je to " Salon de 1845", což byla 70-ti stránková brožura, analyzující výstavu tohoto roku. V tu dobu prožívá velký rozkol s rodinou, dokonce se pokusil o sebevraždu s ne scela jasnými důvody. Nakonec otiskuje svoje první prozaické práce - Jak platíme dluhy, Máme-li génia, následujícího roku vydává Salon 1846, což už je kritická studie na velmi vysoké úrovni. Tohoto roku jsou první zmínky o vydání knihy verše, její ohlašovaný titul byl Lesbičanky. Od roku 1846 spolupracuje s časopisy Corsaire Satan
1847 publikuje Fanfarlo, novelu s řadou autobiografických rysů v postavě Samuela Cramera. Také napsal nádherný dopis herečce Marii Daubrunové, ženě se zelenýma očima jíž jsou věnovány jedny z nejkrásnějších básní ve Květech zla- Vyzvání na cestu, Podzimní zpěv, Rozhovor. Baudelaire se stává členem Ústředního republikánského sdružení a účastní se tak dělnického povstání. Pokoušel se znovu zakotvit jako redaktor v Dijonu. Zde se ale poprvé oběvují příznaky luetické nákazy. Nakonec publikuje v časopise Le Messager studii O víně a hašiši, kterou lze považovat za první náčrt ke knize Umělé ráje. Překládá Edgara Allana Poea. Zatím jeho nevlastní otec Aupick je jmenován v Paříži senátorem a zatím Baudelaire prožívá období nejhorší hmotné bídy. Těžce churav ( společně s také nemocnou Jeannou Duvalovou) je téměř scela bez prostředků, nakonec zveřejňuje esej Morálka hračky v le Monde littéraire. Roku 1855 prochází jeho vztah s Jeannou Duvalovou další velmi vážnou krizí. Baudelaire vydává u Lévyho další překlady z Poea a také začíná publikovat další básně z Květů zla. Po smrti jeho otčíma zase začal hovořit se svou maminkou, která žila z penze po bohatém Aupickovi v domě v Honfleuru. 1 ledna 1860 uzavírá Baudelaire s nakladatelem Malassissem dohodu o vydání jeho díla ve čtyřech svazcích ( Květy zla- Umělé ráje- Estetické zvláštnosti- Literární studie), potom má jakousi mozkovou poruchu, ale ta je naštěstí jenom přechodného rázu. Ztroskotal jeho pokus dostat se do akademie. Nakladatelství Malassiss bankrotuje a tím se anuluje tisk autorova díla. Pokoušel se také provozovat přednášky, leč velmi neúspěšně. Na čas je v Belgii, ale jeho situace zdravotní i finační je naprosto zoufalá. Roku 1866 se zhroutil a téměř v zápětí se dotavily mohutné mozkové moruchy, kdy ochrnul na pravou polovinu těla, objevila se u něj rychle postupující ztráta řeči. Po téměř dvouměsíčním pobytu v řádové nemocnici, matka odvezla básníka do Paříže.
1867 Charles Baudelaire umírá a je pochován na Montparnaském hřvitově. Nakladatel Michal Lévy zakoupil v dražbě autorská práva na veškeré básníkovo dílo a to pak v letech 1868- 1870 v sedmi svazcích poprvé souborně vydal.
Dílo:
Ve své poezii odhaloval milostná a společenská zklamání, snažil se provokovat svojí otevřeností. V jeho díle je spojená láska a pohrdání, dobro a zlo, touha poživotě i po smrti
Květy zla: viz rozbor níže
Malé básně v próze- původně byly vydány pod názvem Pařížský splín, jedná se o padesát poetických próz, kde autor dospívá k poznání, že skutečná podstata poetického vyjádření nespočívá v tradičním rytmickém členění, spojeném rýmem, ale výhradně v básnické vizi, metaforice a obrazech. Jde vlastně o jakousi básnickou symfonii Paříže, moderního člověka jeho životní problematiky. Za smyslovým světem nachází existenci jiného, vnitřního světa, do něhož proniká pomocí symbolů a obrazného myšlení a který se vymyká běžné logice
Úryvek: Zoufání Stařeny:
Malá zcvrklá stařena se cítila velmi potěšenou, vidouc to krásné dítě, jemuž se každý podivoval, jemuž se každý chtěl líbit. Ta hezká bytost, tak křehká jako ona, ta malá stařenka, a právě jako ona bez zubů a bez vlasů. I přiblížila se, hodlajíc se s ním pomazlit a ukázat mu přívětivou tvář. Ale zděšené dítě zle se vzpíralo laskání té dobré, sešlé ženy a naplňovalo dům svým ječením. Tu dobrá stařenka uchýlila se ve věčnou samotu a plakala v koutku, pravíc k sobě: " Ach! Pro nás, nešťastné samičky, minul čas, kdy jsme se líbili i nevinným, a působíme hrůzu malým dětem, jež chceme milovat,"
Umělé ráje: Báseň o hašiši - je to prozaické dílo a původu a účincích hašiše a opia.
Překlady Edgara Allana Poa
Fanfarlo ( citace: - Jak smutný a žalostný osud genia, mučeného milionem dluhů! )
Důvěrný deník
Úryvky z části " Mé srdce obnažené"
- O sobě smí každý na světě mluvit- umí-li to říci.
- Chápu, že člověk zběhne od jedné věci, aby poznal pocity ze sloužení věci druhé. Bylo by možná příjemné, býti střídavě mučedníkem a mučitelem.
- Žena je opak Dandyho. Má proto z ní být strach.
Žena má hlad- i chce se jí jíst, má žízeň - i chce se jí pít.
Je v říji- i chce se jí býti oš....
Je mi to zásluha!
Žena je" jaká od přirození je" - hnusná totiž. A vždy - protikladem k Dandymu - je vulgární.
Bruselské roky
Estetické zajímavosti
Romantické umění
Květy zla
" Do té hrozné knihy jsem vložil celého svého ducha, celé své srdce, celé své náboženství, celou svou nenávist.."
Sbírka asi 140 básní, které představují vrchol Baudelairovi tvorby. Ve své době však vzbudila velikou vlnu odporu. Kvůli svojí otevřenosti musela být stažena z prodeje, protože prý autorovi verše napadaly církev, morálku občanů i slušné mravy.
Sbírka se po úvodní předmluvě dělí do šesti částí - Splín a ideál, Pařížské obrazy, Víno, Květy zla, Vzpoura a Smrt. Na konci je připsán básníkův epilog.
Autor básněmi vyjádřil myšlenku, že člověk nemůže dosáhnout štěstí normálním životem a nalézt jej v obyčejných věcech. Štěstí a krásu, kterým přikládá nemalou váhu a pozornost prý musíme hledat ve zlých a odporných věcech. Najdeme je v neřesti, utrpení, láskách na jednu noc a v revoltě. Dokonce ve svých básních opěvoval satana a jeho sílu. Umění má podle něho zobarzovat svět ve všech jeho rovinách - v bídě, šerednosti, zlu a utrpení.
Jeho básně nešokují pouze obsahem, ale zcela neobvyklým použitím kompoziční výstavby dramatu. Dramatičnost veršů ještě zvyšují protiklady krásy a šerednosti, radost a smutku, rozkoše a strádání, věrnosti a nevěry, lásky a zklamání...
V Květech zla básník vyjádřil názor, že z tohoto světa protikladů člověk může najít cíl pouze ve smrti a v satanovi, ti jsou jediným východiskema vysvobozením.
Básně:
Předmluva
"Blud, hloupost, skrblictví, hřích plný nepravosti,
nám sedá na duších a těla trápí nám,
a my pak skýtáme krm milým výčitkám
kají se pobudové vším, jež na své kůži hostí"
Albatros, Vzlétání, Nehodný mnich, Osud,Ztrestání pýchy
Upír
" Ty, která jako zabiják
v mé bědné srdce vnikla jsi mi,
ty, která - mocí silná tak
jak horda běsů a čáry svými-
se v pokořeném duchu mém
teď roztahuješ se svou vládou
ty, bídnice, s níž spoután jsem,
jak odsouzenec se svou kládou"
Tancující had, Minulý život, Mlhy a deště, Svítání, Duše vína, Víno milenců, Lesbos, Zapření svatého Petra, Ty, ženo nečistá
Smrt milenců
" Budeme míti lůžka vůní stlaná,
divany, hroby pro pár našich těl,
a na policích kvítí nevídaná,
zpod hezčích nebes, jež náš zrak kdy zřel.
Pár našich srdcí, zbytkem žárů plana,
se promění v pár svící širých čel,
jež odrazí nám světla spárovaná,
ve hládi duchů, dvojčat zrcadel."
Epilog
"Jak mudrc důstojný, tichý jak proklatec,
řekl jsem:
Ó ty má nejhezčí, já miluji Tě...
Kolikrát...
tvé pitky bez žízně, tvé lásky bez vší duše,
tvá touha po nekonečnu,
jež ve všem, v samém zlu se jeví....
Zdechlina ( Mršina)
Co jsme to viděli to letní jitra boží.
Vy moje lásko jediná?
V zatáčce pěšiny na kamenitém loži
ležela bídná mršina,
a nohu zvedajíc jak prostopášná žena
a plna žáru potíc jed,
strkala nestoudně, nedbale rozvalena
své pářící se břicho vpřed.
S hůr slunce pražilo, tak jako by ji chtělo
v tu chvíli celou upéct hned
a vrátit přírodě, co spojovala v tělo,
ve stonásobném množství zpět.
A nebe shlíželo k té pyšné kostře těla
jak ke kvetoucí květině.
Puch byl tak strašlivý, že jste div neomdlela
na sporé trávě v pěšině.
Ze břicha v rozkladu, nad kterým zněl šum hmyzu,
se táhly larvy v tisících,
a oblévajíce ty živé cáry slizu,
tekly jak hustý kal kol nich.
To vše se zvedlo hned, hned kleslo jako vlna,
či šumíc trysklo do výše,
jako by mršina, divného dechu plna,
tu žila dále množíc se.
A tento svět pak zněl, pln hudby neurčité,
jak šelest větrů nebo vod,
či zrní rytmicky přehazované v sítě
a natřásané o překot.
Tvar zmizel, spíše sen, nic nežli skica matná,
dlouhými časy otřelá
kterou teď umělec, jestli se chopí plátna,
jen po paměti dodělá.
Za skálou čekala toulavá strašná fena,
a vzteklým zrakem měříc nás,
číhala na chvíli, kdy by se, nerušena,
zas mohla pustit v hodokvas.
A přece budete jak to tak strašné hnití,
sám mor té spouště zetlelé,
vy hvězda očí mých, vy slunce mého bytí,
má vášni, vy můj anděle!
Ba, tak se budete, žel, jednou jevit světu
i vy, má kněžno něžných vnad,
až, s bohem smířena, pod rovem tučných květů
se budete v prach rozpadat.
To, krásko, rcete pak těm červům, kteří ,hluší,
vás budou líbat kusadly,
že tvar a podstatu svých lásek chovám v duši
i když se bědně rozpadly.
Žádné komentáře:
Okomentovat