To se stává a Zlodějka citů

To se stává

Že Ti dal sbohem?
To se občas stává,
nezčerná moře,
nezešedne tráva.

Nestál za to,
rozum Ti našeptává.
Z léta není zima,
z levé není pravá.
Je Ti snad smutno?
Bolest v hrudi neustává?

Nezadržíš slzy?
Řasenka se rozmazává?
Proklínáš ten nůž,
co Ti srdce rozřezává?
Nebuď blázen,
to se přeci někdy stává!

Z vody nestane se kámen,
ze světlé není tmavá,
svět se nezhroutí,
rozum radit nepřestává.
Miluje snad jinou?
Polibky jí zasypává?
Po vlasech jí hladívá?
S ní teď usíná i vstává?
Vzpamatuj se,
to se stává.

A ty se choulíš v peřinách
bezbranná a nahá,
usměj se trochu,
zítra budeš s jiným spávat,
takhle se to prostě stává.

Zlodějka citů

Na cestách svých, šlapeš po srdcích
a myslíš, že kapky deště z těla smyjí hřích.
Povídej, co Ti je?
Před sebou se neskryješ,
na loži v nebesích, v rouše Evině,
netvař se tak nevině,
když vydáváš klín.
Je to snad prokletí?
Tak povídej, co Ti je?
Kdo Ti vchází do slabin?

Hraješ si se štěstím a netušíš,
že v tepnách tvých tiše zní dětský smích.
Tvé oči pláčou,
povídej, co je jim?

Básnička prvního máje

Chceš-li, abych byla fit,
pak musíš na den dnešní,
něžně mě políbit
pod rozkvetlou třešní