GENESIS
Kniha Genesis ( hebrejsky Berešit, někdy též První kniha Mojžíšova) je první knihou Starého zákona, která náleží do Tóry neboli Pentateuchu.
1. Název knihy:
Hebrejský název (
"na počátku") vychází z úvodních slov:
" Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi." Název Genesis (řecky zrod nebo vznik) se poprvé objevuje v řeckém starozákonním překladu, zvaném Septuaginta a označuje obsah knihy, neboť vypráví o vzniku světa a o počátcích lidstva a zaslíbeného národa Izraele. Jako 1. kniha Mojžíšova se kniha Genesis označuje kvůli autorovi knihy, za kterého byl již tradičně považován právě Mojžíš.
2. Obsah knihy:
Kniha začíná stvořením světa. Prvních jedenáct kapitol tvoří po obsahové stránce zvláštní oddíl, neboť pojednává o tzv. pradějinách (zažitý německý výraz Urgeschichte). Vypráví o svoření světa, o stvoření člověka, o lidském pádu a o jeho vyhnání ze zahrady v Edenu. Dále o Adamových potomcích, o Kainovi a Ábelovi, o potopě, Noemovi a jeho arše a o Babylónské věži (o zmatení jazyků).
12 až 50 kapitola vypráví tzv. příběhy patriarchů. Za patriarchy čili praotce Izrelského národa jsou považováni Abrahám, jeho syn Izák, vnuk Jákob a dvanáct Jákobových synů. Rozlišují se různé cykly: Abrahámův cyklus, Izákův cyklus, Jákobův cyklus, vyprávění o Josefovi, vyprávění o Judovi a Támar. Nejdelší jsou tedy cykly věnované životu
Abraháma, Jákoba a Josefa.Jednotlivé příběhy či cykly tvoří ucelený výpravný rámec. Bůh povolává Abraháma z chaldejského Uru a posílá ho do kanaánské země, kterou mu pak zaslíbil. Abrahám se vydává na cestu a v zemi se usazuje. Jeho synové pak v této zemi žijí i po něm jako kočovníci. Jákobův cyklus vypráví převážně o Jákobově cestě za strýcem Lábanem, kde si prací vysloužil nevěstu Leu a Ráchel. Vyprávění o Josefovi (jednom ze dvanácti jákobových synů)popisuje, jak ho jeho bratři prodali do egypského otroctví. Josef se zprvu dostane do vězení, potom však díky svému daru vykládat sny vejde ve faraonovu milost a stane se správcem země, kterou zachrání od sedmiletého hladu. Josefův příběh a celá kniha Genesis končí tím, jak se Jákob s celou rodinou stěhují za Josefem do Egypta, čímž se připravuje úvodní scéna pro navazující biblickou knihu Exodus, popisující odchod Izraelců z Egypta.
3. Autorství a datace vzniku knihy:
Pět biblických knih v tzv.
Pentateuchu (Tóry) tvoří jeden celek, proto je potřeba otázky vzniku knihy Genesis spojit s otázkami vzniku všech pěti knih Pentateuchu. Pokud se autorství spojuje s Mojžíšem, obvykle se vznik knihy datuje mezi roky
1260 až 1220 př.n.l. Josh Mc Dowell jej ovšem datuje na základě jistých indicií již do let 1445 až 1405 př.n.l. Podle dalších, jiných indicií a vnitřní, biblické chronologie je možné dokonce předpokládat, že ji dokončil již v roce 1513 př.n.l.
Jiní odborníci však Mojžíšovo autorství neobhajují. Mircea Eliade tak uvádí jako období definitivní redakce knihy Genesis mezi 7 a 5 st. př.n.l. Gordon Wenham uvádí důvody pro datování vzniku naprosté většiny textu knihy Genesis až do 10 st. př.n.l.
Jedna z teorií, která neakceptuje jednoho pisatele (Mojžíše) tvrdí, že Genesis představuje dílo několika pisatelů, kdy někteří z nich žili dlouho po Mojžíšovi. Rozdělili Genesis na tři prameny označované jako
"J" -jahvistické, "E" -elohistické a "K" - kněžský kodex, podle použitých výrazů které jsou podle tvrzení obhájců teorie chrakteristické pro určitého pisatele. Například "ba-ra", "stvořil", "země Kanaán" to je pisatel "K". Jenomže v dalších kapitolách nacházíme stejné výrazy, kteří už badatelé připisují "J" a "E". Dále dělili text podle toho, zda se o nějaké konkrétní události vyjadřuje dvakrát, nebo, že se v různých částech textu objevují podobné zprávy až toto dělení dosáhlo na 14 různých částí. Přičemž se předpokládá, že ačkoliv měli mít tito pisatelé různé názory a teologie, vzniklý kompilát je takto uceleným dílem, jak ho známe dnes.
Kritikové sice tvrdí, že jejich teorie jsou potřebné k vysvětlení údajných nesrovnalostí. Pravdou však je, že tato teorie přináší mnohem více nesrovnalostí, než které by měla řešit. Je-li všechen materiál toho kterého pisatele vyčleněn a část po části, věta po větě, spojen dohromady, výsledkem je řada zpráv, které jsou nelogické a nesouvislé.
Ačkoliv mnoho badatelů má pochybnosti o autorství textu, tak jejich metod kritiky jsou většinou s absurdními výsledky.
4. Historicita knihy:
Nakolik jsou události popisované v knize Genesis historické je předmětem diskuze. Zvláště v případě Gen 1-11 je spor veden na ideologické rovině. Určujícím je zde způsob, jaký ten který autor považuje faktickou historicitu biblických výpovědí za nutnou, nebo nakolik ji spojuje s pravdivostí, jejíž povaha závisí na literárním druhu textu. Je-li např. Gen 1-11 mýtem, pak pravdivost této výpovědi není historická, ale je "mýtická" a je třeba ji hledat jinde něž v historických faktech. Naopak považuje-li autor bibli za historicky věrohodnou, bude se její jednotlivé výpovědi snažit sladit s mimobiblickými údaji a nálezy. První i druhá část Geneze ( Gen 1-11 a Gen 12-50 mohli být zrovna tak mýtickými bájemi a zrovna tak podle některých teorií byly psány v souladu s historickými fakty. Ještě dnes se vede řada sporů.
5. Struktura knihy:Kromě úvodního prologu (stvoření nebe a země) lze zbytek knihy Genesis rozdělit do deseti oddílů, z nichž každý je uveden rodokmenem. Toto rozdělení podle většiny odborníků pochází z tzv. Kněžského kodexu. Každý z rodopisů mluví spíše o potomcích daného uvedeného člověka. Jedná se o tyto texty:
- Rodopis nebe a země (Adam a Eva)- Rodopis Adamův (Adamovi potomci)- Rodopis Noeho (vyprávění o potopě)- Rodopis synů Noeho- Rodopis Šémův- Rodopis Terachův ( vyprávění o Abrahámovi)- Rodopis Izmaelův- Rodopis Izákův (vyprávění o Jákobovi)- Rodopis Ezauův- Rodopis Jákobův (vyprávění o Josefovi a jeho bratrech)Tyto genealogie mají mnoho účelů:
-spojují všechny hlavní postavy všech příběhů do jedné rodové linie,
-ukazují na to, jak je splněn Boží příkaz množit se a naplnit zemi a slib Boha člověku požehnat, -spolu s množením lidí na zemi se množí a šíří také hřích
- sleduje dělení a tím i příbuznost různých národů v pojetí starověkého Izraele (horizontální pojetí)
- paralelně s neustále se rozšiřujícím lidstvem čtenář může sledovat pomalé krystalizování jediné rodinné linie, kterou si Bůh vyvolí a která se stane zárodkem spásy pro zbytek lidstva (vertikální pojetí)
- tvoří základní dějovou kostru, která zamezuje, aby se čtenář po kratších či delších blocích neztratil ve víru událostí.
6. Teologie knihy:
Celkový smysl knihy je třeba chápat v rámci celé pětice Mojžíšových knih, respektive následných knih. V tomto kontextu pojednává o dějinách lidstva a o počátcích dějin vyvoleného lidu Izraele, o tom, jak lidstvo padlo a jak je Bůh začal vykupovat. Vše se soustřeďuje na příslib země daný Bohem Abrahámovi a na požehnání a dar potomstva. To vše se naplňuje na konci Deuteronomia a v knize Jozue.
V prvních jedenácti kapitolách jsou obsažena klíčová témata pro porozumnění pentateuchu, jako je hřích člověka, boží potrestání hříchu, pokračující boží milost navzdory hříchu člověka, boží smlouva s člověkem. Navzdory neposlušnosti a hříchu člověka Bůh nadále usiluje a vztah s člověkem. Gen 12 -50 se už nezaměřuje na celý svět, ale na rodinu Abraháma a na jisté souvislosti národa Izraele a bezprostředně sousedícími národy. Ovšem vyvolení národa Izrael není samoúčelné. Bůh zvláštním způsobem jedná s jedním národem, aby z tohoto jednání měly užitek všechny národy na zemi. To je např. vidět u Josefa, který zachrání před hladem Jákobovu rodinu, ale i většinu tehdejšího světa. Bůh vyvolil Abraháma proto, aby se skrze jeho potomky dal poznat všem národům na zemi.
EXODUSKniha Exodus je označována též jako 2. kniha Mojžíšova, je druhou knihou Tóry neboli Pentateuchu a zároveň i Starého zákona, jejíž obsah tvoří událost
vyjití Izraelitů z Egypta a začátek jejich putování pouští na cestě do zaslíbené země.1. Název knihy:
Hebrejský název knihy pochází z incipitu knihy, jenž zní:
"Toto jsou jména..." Řecký název Exodos, později přejatý do latiny jako Exodus, se poprvé objevuje v Septuagintě a označuje obsah knihy-
vyjití Izraelitů z Egypta.2. Obsah knihy:Kniha Exodus se skládá ze dvou velkých částí. První z nich -1-18 kapitola je výpravná a pojednává o útisku Izraelitů v Egyptě, o jejich vysvobození Hospodinem prostřednictvím Mojžíše, o přechodu Rudým mořem a o první části putování pouští. Druhá část 19-40 kapitola se zabývá pobytem Izraele pod horou Sinaj a zákony, které tam Izrael obdržel (tato sinajská perikopa prochází celou knihou Leviticus a končí až 10 kapitolou knihy Numeri).
- vyjití z Egypta(1-18.kapitola): Tato část obsahuje popis konstitutivních událostí izraelského národa. Bylo to zde, kdy si podle biblického podání a chápání a pozdějších biblických knih Bůh z izraelského lidu učinil " svůj lid" a kdy začal plnit přísliby patriarchům. Spadají sem velmi známé příběhy a Mojžíšově narození, o tom, jak byl vložen do rákosového košíku a vyloven faraonovou dcerou, o snaze Mojžíše přesvědčit faraona, aby propustil izraelský lid, o deseti egypských ranách, kterými Bůh Egypt stíhal, o pesachové večeři (o ustavení svátku Velikonoc), pobití všech prvorozených v zemi a vyjití z Egypta, o přechodu Rudým mořem suchou nohou. V první části putování pouští směrem k hoře Sinaj se vypráví o zázračném seslání many a křepelek nebo o vytrysknutí vody ze skály pro žíznící a reptající lid.
- putování pouští a hora Sinaj (19-40. kapitola): Stěžejními událostmi druhé části Exodu je příchod k hoře Sinaj a dar zákona. Mojžíš vystupuje k Bohu na horu, kde dostává tzv. desky Zákona. Ty obsahují kromě první verze desatera i tzv. knihu smlouvy a řadu zákonů týkajících se stavby stánku úmluvy. Vyprávění o událostech pod horou Sinaj obsahuje také známou epizodu o nevěře Izraelitů, kdy si Izraelité ulili pod vedením Árona zlaté tele a klaněli se mu jako svému bohu. Po tomto porušení smlouvy Mojžíš rozbíjí desky zákona. Lid je potrestán, Mojžíš znovu vystupuje na horu, dostává nový opis zákona a smlouva mezi Bohem a Izraelem je obnovena. Exodus končí vyprávěním o vybudování přenosné svatyně podle božích příkazů.
3. Teologie knihy:V Exodu existují dvě stěžejní události, kolem nichž rotuje vše ostatní -vyjití z Egypta a smlouva na Sínaji. Vyjití s Egypta se koncentruje do vyprávění o pesachové večeři, jejíž vyprávění je popisováno tak, aby zdůraznilo boží moc a milost, jeho zásah ve prospěch svého lidu a také aby osvětlilo stávající slavení Velikonočního svátku, který se od té doby slavil. Pesach a vyvedení izraele z Egypta se pro židovství stalo jednou ze stěžejních událostí dějin. Jeho pravidelná každoroční památka má za úkol připomínat velké boží skutky, které vykonal pro svůj lid a vlít naději, že Bůh svůj lid neopustí a i nadále se bude o svůj lid starat a bude pro něj konat podobné zásahy. Smlouva na hoře Sínaj a dar Zákona je cílem vyjití z Egypta. Je to zde, kde pod dojmem velkých božích zásahů lid přijímá Hospodinovu svrchovanost a zavazuje se jej ctít jako svého jediného Boha. V tomto smyslu je to právě zde, kde vzniká vyvolený boží národ, neboť právě zde se z něj stává boží lid. Kromě toho to bylo zde, kde Izrael dostal zákon, který řídil a stále řídí jeho každodenní život.
LEVITICUSLeviticus (
hebrejsky " A zavolal"), nědy též nazývána jako 3. kniha Mojžíšova, je třetí knihou Starého zákona. Řadí se do Tóry neboli do Pentateuchu. Hebrejský název vychází ze slov, kterými kniha začíná:
" A zavolal Hospodin Mojžíše." Název Leviticus se poprvé objevuje v Septuagintě a pochází z řeckého slova leuitikos, znamenající "levitský", vztahující se k Levitům, protože popisuje především židovské náboženské a kultovní zákony týkající se kněžského kmene
Levi.1. Obsah knihyDěj knihy je zařazen mezi události odehrávající se při ustavení smlouvy mezi Bohem a Izraelem a předáním Zákona na hoře Sínaj. Kromě několika málo výpravných úryvků se kniha zabývá především otázkou kultických zákonů, přinášením obětí a slavením svátků. I vyprávění, která se v ní nacházejí, se týkají bezprostředně kultu ustavení Árona veleknězem a zahájení obětí.
- struktura knihy: - zákony o přinášení obětí - vyprávění o ustavení velekněze a prvních obětí - zákony o čistém a nečistém - den smíření - zákon svatosti - závěrečné předpisyAutorství je tradičně připisováno Mojžíšovi, podle jedné z jejích částí -
Zákonu svatosti se datuje do 6 st. př.n.l.2. Teologie knihy:Jak samotné praktické příkazy regulující obětní a kultovní řád chrámu, tak celková teologie knihy odpovídající Kněžskému kodexu, jak se nachází v ostatních částech Pentateuchu. Jedná se o zdůraznění stvoření a kultu coby účasti na něm (viz. zachování soboty), obřízky a slavení Velikonoc. Velmi úzce je spojeno vyprávění o stvoření věta(Genesis) s vyprávěním o budoucím svatostánku v poušti a strukturou jeruzlémského chrámu. Veškerý obsah knihy je promítnut do doby putování Izraele pouští z Egypta do země zaslíbené. Proto je prostředníkem vydání zákona Mojžíš. Příjemci a strážci se stávají levité,
resp. Áron a jeho potomci, kněží, kteří převzali do svých rukou kult ve Stanu setkávání a později v Jeruzalémě po vybudování chrámu
NUMERI
Numeri, hebrejsky
" Na poušti", 4. kniha Mojžíšova, je také čtvrtou knihou Starého zákona. Řadí se do Tóry neboli Pentateuchu, hebrejský název pochází ze slov, kterými začíná:
"Hospodin promluvil k Mojžíšovi na poušti Sinaj." Název Numeri (latinsky čísla) pochází z řeckého názvu knihy Arithmoi-čísla, protože tento spis uvádí rozličné výpisy počtu lidí na Sinajské poušti a na planině Moábské.
1. Obsah knihyKniha navazuje dějově na události Exodu, právní kodexy a také na Leviticus. Kniha je pramenem cenných historických informací o vybavení jeruzalémského Chrámu, stejně tak jako některých zvyklostí Izraelitů na poušti. Knihu lze rozdělit na tyto tři části:
- Sčítání lidu na Sinaji a přípravy na další pochod-Vyprávní o cestě ze Sinaje do Moábu, vyslání zvědů a jejich zpráva, osmero brblání lidu a potíže během cesty- Přechod Moábské planiny před překročením řeky Jordánu.2. Teologie knihy:
Teologicky představuje v knize Izrael ideální komunitu, kterou stmelují jasně definované náboženské a sociální struktury. Na knihu měl vliv poexilní kněžský pramen, neboť knihy zdůrazňuje teokratické principy - Boží zásahy do života společenství, které Boží přítomnost provází, hierarchické uspořádání, v jehož čele jsou kněží jako členové Áronova domu. Lid spojuje touha žít podle Hospodinových příkazů a Izrael je připravován na vítězné tažení do země, kterou mu Hospodin přislíbil. Izrael jako komunita je prezentován, v následnosti na Leviticus, jako kultovní společenství seskupené kolem Božího stánku, který zde zastupuje chrám.
Tím kniha Numeri legitimuje pozdější politicko- náboženskou situaci v Judsku, kde se Izrael stal teokratickou společností. Vůdci lidu jsou zde kněží vedení Mojžíšem a Áronem, kteří jsou výhradními prostředníky mezi Bohem a národem. Po cestě se musí lid vypořádat s nepřátelstvím okolních národů(Edom, Moáb, Amorejci) a také s nástrahami pouště (hlad, žízeň)-obojí se stává pro Izrael pokušením vrátit se do Egypta, tato neustálá pochybnost je příčinou toho, že národ nakonec odmítne vstoupit do zaslíbené země i když už je na hranicích, dovede k pochybnosti ve víře i Mojžíše a ten je zato potrestám tím, že nesmí vstoupit do zaslíbené země. Tento kněžský vliv je patrný hlavně ve výpravných sekcích, které často oscilují mezi výpravnou a zákonnou formou a snaží se vymezit, upravit a dodatečně interpretovat některé zákony - např dědictví dcer, sbírání dříví v sobotu, také je zde obsažena polemika, o náležitém a právoplatném vedení lidu a prostřednictví mezi ním a Bohem. Postupně je některými rebely zpochyňováno vedení Mojžíšem a Áronem a nakonec se tyto polemiky odráží ve vybudování druhého chrámu (515 př. Kristem)
Bůh se v knize ukazuje jako trestající, ale zároveň nanejvýše milosrdně odpouštějící, jako Bůh, který vede svůj lid skrze poušt, dává mu vyhrávat bitvy, živí ho, který je přítomen uprostřed něj, ale který zároveň vyžaduje od svého lidu úplnou důvěru a oddanost.
DEUTERONOMIUMDeuteronomium,
hebrejsky ("Slova"), 5. kniha Mojžíšova, je pátou knihou Starého zákona a zaroveň poslední knihou Pentateuchu. Hebrejský název je odvozen od slov, kterými kniha začíná:
"Toto jsou Slova, která mluvil Mojžíš.." Název Deuteronomium je latinizovanou podobou řeckého názvu knihy v Septuagintě (deuteronomion-"Druhý zákon")
1. Obsah a struktura knihy:Události od knihy Exodus dále vyprávějí o východu Izraelitů z Egypta, o jejich putování pouští do zaslíbené země a o obdržení Zákona od Boha na hoře Sínaj/Choreb. V Deuteronomiu, poslední knize Pentateuchu, se Izrael nachází na Moábské pláni, kde k němu Mojžíš má poslední proslov těsně před tím, než zdálky spatří zaslíbenou zemi a zemře na hoře Nebo. Kniha sama tedy nemá děj, jejím obsahem je
" opakování" Zákona. Mojžíš lidu v krátkosti opakuje, co se událo na jejich cestě od hory Choreb až na Moábskou pláň a připomíná jim znovu celý zákon, který tam tehdy dostali od Boha. Ve skutečnosti se však jedná o zákon poněkud odlišný.
Kniha má celkem jasnou strukturu:-shrnutí dosavadního putování- varování před modloslužbou (samostatná vsuvka)- desatero a " komentář na první přikázání"- deuteronomický zákoník (včetně požehnání a zlořečení)- obnova smlouvy mezi Izraelem a Bohem- předání pravomoci Jozuovi a Mojžíšova smrt2. Poselství knihy a Deuteronomická škola:Tváří v tvář hrozbě zániku zdůrazňuje Deuteronomium zvláště některé aspekty předexilní a exilní izraelské víry.
- uzavření smlouvy s Bohem, která je oboustranně podmíněna ( Bůh si vyvolil Izrael jako svůj lid a dal mu Zákon, úkolem lidu je zůstat tomuto Zákonu a tedy i Bohu věrný. Pokud lid neobstojí, Bůh ho opustí). Tato oboustranně podmíněná smlouva mimo jiné vysvětluje porážku a zničení Judského království.
- Bůh předkládá lidu dvě cesty: cestu života a cestu smrti, záleží jen na lidu, zda bude zachovávat Zákon a žít, nebo Boha opustí a bude vydán svým nepřátelům.
- Deuteronomium neustále opakuje, že země, úroda, blahobyt, to vše je nezasloužený dar od Boha Izraelitům, na který by jinak neměli nárok. Také zdůrazňuje, že Bůh vyvedl Izraelity z Egypského otroctví a dal jim svobodu a zemi. Úkolem lidu je teď milovat Boha tak, jak miluje Bůh svůj lid. Povinností Izraelitů je dbát a pečovat o spravedlnost na zemi, o všechny chudé a bezmocné. Kniha sice klade zákoník a celý text do Mojžíšových úst, ale ve skutečnosti se obrací na Izraelity 7 stol. př. Kristem, aby je přiměla k obnově náboženské věrnosti svému Bohu a tím odvrátila hrozící katastrofu. Následující rozšíření zákoníku pak nepřímo ukazuje, že jelikož lid neobstál, bylo spravedlivé, aby jej Bůh vydal do rukou nepřátel.
- Deuteronomistická škola- Deuteronomium je jejím z prvních spisů, tato písařská škola působící za babylonského exilu a těsně po něm napsala ještě další knihy Starého zákona, za svůj základ bere Deuteronomický zákoník a na jeho základě popisuje dějiny Izraelského národa. Patří sem následující knihy: Jozue, Soudců, 1 a 2 kniha Samuelova, 1 a 2. kniha Královská, tato škola navíc stojí za konečnou redakcí předexilních prorockých textů.
